Zen shiatsu pro děti
Také z hlediska zdraví (a především v oblasti prevence) platí, že hlavní a nenahraditelnou osobou v životě každého dítěte je rodič, případně jiná takto blízká osoba v rodičovské roli. Děti potřebují pro svůj zdravý vývoj velké množství doteků, chtějí často objímat, potřebují blízkost a lásku, což jim nemůže nahradit žádná instituce ani sebelepší profesionál. Ne že bychom my dospělí tyto věci nepotřebovali také (byť se někdy stydíme si o to říct), ale přece jen nenaplnění těchto potřeb po nějakou dobu většinou zvládáme poměrně dobře – na rozdíl od dětí. Zejména když je dítě malé a jeho verbální schopnosti nejsou ještě dostatečně rozvinuté, odehrává se velká část komunikace a sdílení prožívání právě skrze doteky a tělo.
Proto jsou také u dětí běžné psychosomatické „nemoci“ – dítě jimi něco důležitého sděluje, protože ještě neumí svému nejbližšímu okolí předat tuto informaci jinak. Projevy se mohou rychle zhoršovat, a i když není dobré situaci podcenit a může být nezbytná konzultace s lékařem, intenzita symptomu bývá často vlastně jen intenzitou potřeby „předat zprávu“ – a pokud se to podaří, problém jako by sám od sebe „zmizel“. Rodiče pak mohou mít i pocit, že si dítě vymýšlí nebo něco simuluje, tak to ale není. Dítě v takových případech vždy něco naléhavě potřebuje (např. pozornost) a vždy volí pouze z prostředků, které má k dispozici.
Velkým problémem mnoha dnešních rodičů je přílišná zaneprázdněnost a nedostatek času, který mohou (případně chtějí) dítěti věnovat. Rovněž napětí v rodině (např. způsobené nedostatečnou komunikací mezi rodiči) může napáchat na dítěti velké škody. Přetrvává-li tento stav dlouho, může se z něj stát chronická záležitost a i potíže z něj pramenící pak nabývají chronického rázu, a někdy také závažnosti. Příkladem může být noční pomočování u starších dětí, astma, hyperaktivita nebo problémy s trávením – v dlouhodobě disharmonickém rodinném prostředí se však mohou později přidat i různé vývojové vady jako skolióza a podobně.
Většina rodičů dokáže velmi mnoho změnit sama, zejména v méně závažných případech. Určitě nic nepokazí namasírovat dítěti nožičky nebo část těla, která ho bolí, využívat se dají různé olejíčky, např. do vany či na polštář pro lepší spánek dítěte a méně nočních můr, a další prostředky. A rozhodně trávit s dětmi více času. Učit je rozumět světu, který je pro ně nový, a sdělovat, jak se v něm cítí, co prožívají. Dětem též často pomáhá, když si rodiče zajdou na zen shiatsu (nebo jinou formu péče o sebe) a „dají se dohromady“ sami, zdravotně i po psychické stránce. Někdy už to stačí, aby problém dítěte zmizel nebo se přinejmenším snížila jeho intenzita – v rodinném uspořádání se pak totiž něco změní, třeba vymizí ono napětí, a dítě už se na novou situaci postupně přeladí samo.
Ve složitějších případech, nebo pokud se rodiči nedaří problém zvládnout, je nicméně vhodné navštívit zkušeného terapeuta shiatsu i s dítětem. Ten posoudí situaci a eventuální nutnost návštěvy u lékaře a rozhodne o dalším postupu. Kromě shiatsu ošetření jím může být také doporučení vhodných éterických olejů či Bachových esencí, případně homeopatik, na které děti při své citlivosti obvykle výborně reagují. Velmi účinné u nich bývají také ladičky. Děti si s nimi rády hrají, používají je zcela intuitivně, s výjimkou velmi malých dětí, které by se mohly poranit o kovový předmět, je to naprosto bezpečná metoda.
Místo provádění zen shiatsu u dětí záleží na povaze problému. Většina dětí se cítí bezpečněji doma než v cizím prostředí (v tom případě je lepší požádat terapeuta o návštěvu), ale může tomu být i naopak – některé děti mohou v domácím prostředí být ve stresu a pak je vhodné domluvit konzultaci spojenou se shiatsu tam, kde terapeut pracuje. Naprosto klíčová je důvěra dítěte v neznámého člověka a její vytvoření může chvíli trvat. Na druhou stranu děti pak reagují a zlepšují se velmi rychle, takže počáteční trpělivost se jednoznačně vyplatí.
Některé tipy a zásady z oblasti zen shiatsu, které mohou rodiče využít u dětí sami, jsou pěkně popsány v knize Darji Havelkové Shiatsu. Cesta ke zdraví a spokojenosti (Triton, 2001). Vždy nicméně platí, že alfou a omegou je kvalita vztahu mezi rodičem a dítětem a vzájemné naladění mysli a srdce. Techniky mohou být efektivní, ale bez vlastního zpřítomnění a zklidnění, umožňujícího dostatečné naladění na dítě, jeho tělo a jeho vnitřní svět v daném okamžiku s nimi mnoho nezmůžeme.
Uzdravit dítě tedy v mnoha případech vlastně znamená uzdravit sebe. Vrátit se k sobě, ke svým momentálním potřebám, fyzickým i emocionálním, a také se učit sebe sama přijímat, včetně těch částí, k nimž se moc nehlásíme, které jsme někde hluboko uvnitř schovali. Dítě totiž není zase tolik jiné, má z každého rodiče celou jednu polovinu – a pokud najdeme zdravý vztah sami k sobě, směrem k dítěti už je to mnohem snazší.
